Teorie velkého tresku online, Big bang theory, bbt online

Během osmé série TBBT se autoři podívali mnohem důkladněji na jednotlivé postavy a znatelně je posunuli. Penny změnila účes a práci, Sheldon je mnohem lidštější a ke konci jsme se rozloučili se stálou postavou, Howardovou matkou. Osmá série také jako by chytla nový dech – mnoho otevřených věcí věcí je ustálených a díky změnám se daří vytvářet nové situace.

Dali jsme kus řeči s Johnnem Galeckim, představitelem Leonarda – o postavách, o tom, co se naučil v seriálu Roseanne a také o tom, jakou čeká Teorii Velkého Třesku budoucnost.

A.V. C: V minulé sérii se seriál zaměřil mnohem více na emoce než kdy předtím. Přišlo tohle od autorů a zlepšil se tím vztah herců a postav?

J. G. : Určitě. Myslím, že si s postupujícím časem série rozumíme všichni mnohem více. Tvůrci seriálu píší s velkým nasazením situace přesně pro postavy a potom, co jsme spolupracovali na tolika sériích, mají mnohem větší odvahu posouvat naše hranice, protože ví, že to jako herci zvládneme. Třeba ne v třetí epizodě, ale třeba ve sto šedesáté třetí, tam už víme, co děláme. Ale samozřejmě spoustu toho má na svědomí taky přijetí publikem. Tím myslím, že něco takového si musíte zasloužit, hlavně s tímhle druhem sitkomu.

A.V.C.: Sitkomy jsou obecně zaměřené spíš na jednotlivé kousky a málokdy staví něco dlouhodobě. Ale Teorie Velkého Třesku si hraje i s propojením jednotlivých dílů do delších celků a zápletek – hlavně pro postavy.

J.G.: Ano, myslím, že to bylo již dříve záměrem Chucka Lorryho (producent), že postavy budou růst pomaleji, ale o to důkladněji. Vyvíjí se rychlosti melasy (směje se). A osobně si myslím, že to byl jeho záměr pro delší období celé série a taky způsob, jak herce trochu zkrotit. Protože když si zamilujete postavu, kterou hrajete, chcete s ní běhat všude možně a vyvádět všechno možné. Jste příliš vzrušení. A většina růstu takových postav je pak dva kroky dopředu, čtyři zpátky. Ale časem převezmete odpovědnost za postavu jak z pozice herce, tak toho, že vyprávíte příběh – formou dospívání. Mám tím na mysli, že v momentě, kdy Penny řekne Leonardovi, že ho nemiluje, nemůžu hrát tu postavu stejně, jako předtím. Změní ji to. Takže jsou tu určitě zápletky, které jsou velkými zvraty. Tím nemyslím, že Leonarda pak v dalším díle vůbec nepoznáte, ale musí trochu vyrůst.

A.V.C.: Tenhle růst je podle všeho spojen s tím, jak je show propojena s populární kulturou. Emoce postav, jejich činy a pocity nejsou částí filmu nebo komiksu – mají opravdový efekt a dopad na lidi kolem nich.

J.G.: Určitě. Jsou témata, kterým se vyhýbáme, protože už je jich v jednu chvíli moc všude kolem, ale za pár měsíců už nebudou zase tak vtipná. A tyhle série vydrží hodně dlouho. Takže je potřeba být si vědom i téhle odpovědnosti. Ale taky je to pořád způsob, jak chceme odrážet svět. Nikdy to nebyl svět lidí, které jsme sami vytvořili – osobně známe jim podobné, hlavně Bill Prady. A jako herci jsme si udělali vlastní výzkum v komunitách a subkulturách a je to svět, se kterým jsme už velmi obeznámeni. A nejsou to nějací ustrašení vědci v bílých pláštích uvnitř univerzit nebo nemocnic. Jsou to lidé, kteří tvoří kulturu, ve které dnes žijeme, její budoucnost a taky technologie, na které spoléháme každý den. Jsou to rockové hvězdy současnosti, jen hrají jinou hudbu.

A.V.C: Takže oživení těchto postav na obrazovce je vlastně taky jejich zlidštění – pohled na ně jako na jedince s emocemi a životem, jako na normální lidi?

J.G.: Myslím, že skutečnost, že se drželi bokem, z nich normální lidi udělala. Lidé, kteří jsou outsidery, většinou moc hlavu nevystrkují. Chrání si své soukromí a sami sebe. Ale právě to z nich dělá lidi. Takže si myslím, že jsou teď dostupnější, protože si zvládli vytvořit svůj model vztahu k dalším lidem a taky s ženou, která jim vstoupila do života.

A.V.C.: Jak se změnila dynamika celé série s příchodem Barnedette a Amy?

J.G.: Podle mě to těm chlapům dalo důvod pootevřít svoje osobní hranice. My jsme díky tomu mohli vstoupit hlouběji do jejich charakteru a taky použít ty více emoční zápletky, o kterých jsme předtím mluvili. Museli se podle příkladu těch žen ve svých životech naučit, jak s těmito situacemi zacházet: že to stojí za to a že ony mají co nabídnout a že to není jen řešení rovnic.

A.V.C.: Je taky zajímavé, jak se seriál vypořádal se změnou, která Penny umožnila její cíle a sny. Pro každého znamená úspěch něco trochu jiného a Penny chtěla být stejně super jako Leonard nebo Sheldon.

J.G.: A stejně zoufalá, v tom je taky trochu naděje. Něco jako – teď jsem zapomněl, kde to bylo – ale když jsme viděli Penny na prknech divadla. Tvůrci se rozhodli, že z ní bude opravdu dobrá herečka. Podle mě to byla úžasná volba. Bylo by totiž hrozně jednoduché udělat z toho pro Penny fiasko a osobní prohru. Ale tohle byla podle mě hodně moudrá a zralá volba, že udělali z jejího snu něco, na co se dá dosáhnout. Což neznamená, že nemá spoustu dalších problémů, stejně jako my všichni. Ale často jsme schopni dosáhnout mnohem víc, než kolik sami sobě dovolujeme a právě proto jsem byl moc hrdý na to, že jsem součástí té epizody.

A.V.C.: Je Teorie Velkého Třesku ve své podstatě o dospívání, ačkoli jsou hlavní postavy dospěláci s prestižní výzkumnou pozicí?

J.G.: Určitě. Stále mají svoje překážky. Ať už je to šikana na škole, nebo jak se k nim chovali nebo stále chovají rodiče (smích). Ale jak jdeme dál, většinou najdou svou cestu v někom dalším.

A.V.C.: To může být těžší sdělit originálním způsobem, aby se diváci sblížili s těmito postavami navzdory tomu, že jejich zájmy nejsou zrovna běžné.

J.G.: Myslím, že bylo doslova těžké tohle prodat a sdělit. Mám tím na mysli, co byla vlastně ta původní linie? Dva nerdi a jedna blondýna? Já sám bych se na něco takového nedíval. A v tuto chvíli bych nedokázal přijít s lepším nápadem, jak to podat, než jak to je. Když jsem se prvně bavil s Chuckem Lorrym, ještě než bylo napsáno jediné slovo scénáře, tak mi bylo jasné, že tohle nebude seriálová verze Pomsty šprtů – jakkoli si toho filmu cením. Tohle je o skutečných chlápcích, kteří mají to štěstí, že jsou geniální, ale taky dost jsou nešťastní, že jsou geniální.

A.V.C.: Co ses po tolika odehraných sériích naučil od svých hereckých kolegů, z nichž každý přinesl na plac v žánru komedie něco jiného?

J.G.: Něco nového se naučíte každý týden. A jak už řekl Chuck dříve: V podstatě to každý týden vynalézáme znovu. Nikdy se nemůžete spolehnout na to, že něco bude určitě fungovat. Pořád máme věci před živým publikem, u 180ti epizod, což mě osobně překvapuje. To už je něco a myslím, že to funguje fantasticky celý týden a chyby napravujeme za chodu, protože nechceme bavit sami sebe. A někdy se smějí něčemu, co nikdo z nás nečekal. Takže právě od publika se každý týden učíme něco úplně nového. Na druhou stranu je frustrující, že ani na tyhle lekce se nedá úplně spolehnout. Myslíte si pak totiž, že to můžete použít i v další epizodě, a pak se zase naučíte něco nového. Pravdou je, že tu neexistují žádné kouzelné hůlky ani triky – musíte to najít sami.

A.V.C.: Jedna z tvých dalších rolí, které stojí za zmínku, je v seriálu Roseanne. Měl jsi díky této zkušenosti už nějakou představu o tom, jak přistoupit k sitkomu a tomuhle procesu za běhu?

J.G.: Moje zkušenosti mi pomáhají trochu víc zvládat změny při kontaktu s publikem – tohle mám opravdu rád a myslím, že i pro zbytek týmu je to vzrušující. Ale pokud jde o show jako celek, tak nevím. Tím neříkám, že tomu nevěřím, ale zkusil jsem i několik věcí, o kterých jsem si myslel, že zaberou, ale nefungovaly. Vidíte, nevíte o tom předem, protože ty repliky třeba nikdo nezná. Ale neexistuje na to recept, bez ohledu na to, jak moc se snažíte a jak moc se tomu odevzdáte. Má to něco společného s chemií mezi herci a publikem, tak to cítím já. Když se při druhém pilotu objevila Kaley, Kunal a Simon, moc jsem se na to těšil a jsem za něj rád. Když se každý chopil své role, prostě to začalo dávat smysl a fungovat. A to není něco, co můžete vidět předem nebo odhadnout. Prostě se to stane nebo ne.

A.V.C.: Teď, když už je seriál v éteru tak dlouho, přemýšlíš někdy o konci? Aspoň třeba za sebe?

J.G.: Přemýšlíme nad tím – hlavně Kaley a já, protože jsme oba byli v seriálech, které skončily. Je to hodně o emocích. Mluvíme tu o více než stovce lidí, se kterými trávíte déle než deset let a hlavně více času než s vlastní rodinou. A účelem toho všeho je adrenalin týdenního publika. Jde to od stovky k nule opravdu rychle, když se rozloučíte se sérií s postavami, se kterými se nedá dělat nic jiného než s nimi srůst a chránit je, jakkoli to může znít hloupě. Takže ano, mluvíme o tom hodně a je nám jasné, že to pro nás bude svým způsobem katastrofa, až ten den přijde (směje se). Ale myslím, že je dobré na tohle myslet, protože máme mnohem větší nasazení teď, když jsme v procesu. S příležitostí, jako je tahle, se nechcete ani jeden den dívat zpátky a říkat si: „Mohl jsem se tehdy více snažit. Mohl jsem to více ocenit, být štědřejší a podobně.“ Toho by pak člověk hodně dlouho litoval.

(Zdroj: http://www.avclub.com/article/johnny-galecki-talks-chemistry-roseanne-and-future-209261)

Comments are closed.